Teorií i praxí lásky se zabývám již mnoho let. Snažím se najít co nejvíce receptů a konkrétních návodů, jak se efektivně pečuje o lásku v dlouhodobých vztazích, aby byla zdrojem životní spokojenosti, energie a smyslu.
Láska je nakažlivá a často funguje na principu sněhové koule – na jeden drobný impuls se „samy od sebe“ nabalují další a další projevy vstřícnosti a lásky ze všech stran. Když si přestanete lámat hlavu a ego nad tím, proč jsem to proboha ZASE JÁ, kdo začíná, a prostě začnete posílat lásku do oběhu, začnou se dít hotové zázraky! Jako žena jsem si údržbu lásky v rodině prostě vzala na starost – a málokdy jsem na to úplně sama, on se vždycky někdo rád přidá!
K lásce nikoho silou nedonutíte. Ideální je dávkovat lásku po troškách, ale každý den, klidně od rána do večera. Když sami děláte pro lásku drobnosti a drobných laskavostí od druhých si nahlas všímáte, děti to automaticky dělají také.
Škola lásky
Vychovat dítě k lásce není ve své podstatě nic těžkého, když vidí upřímné láskyplné chování kolem sebe. Děti všechno nasávají jako houby. K lásce nikoho silou nedonutíte. Ideální je dávkovat lásku po troškách, ale každý den, klidně od rána do večera. Když sami děláte pro lásku drobnosti a drobných laskavostí od druhých si NAHLAS všímáte, děti to automaticky dělají také.
S dětmi jsem udělala ve svém seberozvoji asi největší pokrok. Najednou jsem měla motivaci pracovat i na detailech, které jsem předtím opomíjela. Naplno mi díky nim docvaklo, že právě na těch (zdánlivých) detailech to stojí.
Příklad – jsem náladová a na svého muže jsem někdy dost nevrle spustila. Moc jsem neřešila, čeho tím docílím nebo co on si s tím počne (a někdy jsem si v duchu i přisadila: no co, vždyť on se na mě taky včera utrhnul, mám svaté právo, co se budu pořád snažit!). Dospělý vám neřekne „au“, když ho psychicky zraníte, bohužel. (Ale měli bychom to dělat, ubylo by hodně nedorozumění). Dětský usedavý pláč je jako alarm. Stalo se to párkrát a začala jsem se krotit. K celkové pohodě pomohlo už jen to, že jsem si na to dávala s větší či menší úspěšností pozor. Výsledek? Ukázalo se, že to byl zásadní spouštěč řady dalších negativních reakcí. Když přestane s nepříjemnými ostrými nástupy jeden, časem si to čím dál tím méně dovolí i ten druhý (a všichni ostatní). Ano, stane se to občas i přes všechny naše snahy, ale není to norma. A když už se to nepovede, je celkem jednoduché to napravit. Když jsem se pak setkala s prací Johna Gottmana, věděla jsem moc dobře, co „hrubým nástupem“ myslí a proč je tak důležité snažit se to odnaučit…
Zlatý standard
Určitě byla velká výhoda, že základní nastavení jsme si s mužem vyladili ještě ve dvou, než se nám narodily děti. Díky tomu ta „výchova k lásce“ pak běžela víc samospádem a už to vyžadovalo jen drobné korekce.
Poděkovat, poprosit, omluvit se, dát najevo respekt (např. nechat druhého mluvit, když chce něco sdělit a vnímat, co říká) nebo také neškudlit se slovy chvály, vděku nebo lítosti navíc. Ze svých rodin jsme měli i v těchto základních ohledech dané každý trochu jiné priority.
Normou se pro nás ale také časem stalo dělat blízkým různě velké radosti nebo se zajímat o aktuální zážitky, nálady, pocity a zájmy. Hlavně se nepřestávat navzájem ptát, pořád ten rodinný atlas s mapami lásky aktualizovat.
Je to naprosto geniální vynález přírody, že všechny fyzické projevy lásky jsou po psychické i fyzické stránce zdravé. Tedy nejen že se dobře cítíme, když nás někdo obejme nebo pohladí, do těla se během pár vteřin začnou vyplavovat látky, které jsou zdraví prospěšné, působí proti stresu, podporují imunitu…
Výbava „de luxe“
Co já osobně pak považuji za hodně důležitou oblast, jsou fyzické projevy lásky. Existuje celá škála láskyplných doteků – objetí, pohlazení, mazlení, letmý podpůrný dotek atd. Fyzickou láskou se dá nenápadně zahrnovat klidně po celý den. Já osobně jsem se musela cíleně učit rozšiřovat škálu fyzických projevů lásky, nebylo to pro mě ani pro mého muže úplně přirozené.
Je to naprosto geniální vynález přírody, že všechny fyzické projevy lásky jsou po psychické i fyzické stránce zdravé. Tedy nejen že se dobře cítíme, když nás někdo obejme nebo pohladí, do těla se během pár vteřin začnou vyplavovat látky, které jsou zdraví prospěšné – působí proti stresu, podporují imunitu, a dokonce i zmírňují bolest a urychlují hojení. Je to vědecky dokázané. Od té doby, co to vím, jsem ještě víc přidala. Všichni se navzájem pořádně „vymazlujeme“.
Děti mazlení vyloženě potřebují. Já funguji jako takový mazlicí přístav a je to krásný pocit. Připadá mi i důležité, aby děti viděli fyzické projevy lásky u rodičů. Samozřejmě je třeba ohlídat určitou mez, ale dát dětem najevo, že náš vztah s mužem je živý a intenzivní, je teď pro ně jako děti zdroj jistoty a do budoucna zdroj zdravých modelů chování pro jejich intimní vztahy.
Takže kvantitativně ani kvalitativně doporučuji s dotykovou láskou nešetřit. Mazlení, škrábání na zádech, ale třeba i masáž nohou, rukou – to všechno děti rády přijímají i dávají. Chápu, že v rámci dospívání bude společného mazlení s mámou a s tátou asi přirozeně ubývat, ale přesto chci základní okruh fyzických projevů lásky v rodině udržet. Minimálně k rituálu vítání nebo loučení objetí a pusa bude patřit vždycky, přes to nepojede vlak.
Aktivně a od srdce rozdávat lásku má smysl. Když to člověk neumí, je třeba se to učit. Je to obrovská radost, když to do sebe kousek po kousku zapadá a začne to fungovat. Poznáte to – rozzáří vám to den, prostor, celý život.
Rituály lásky
Podobně jako na fyzické vyjadřování lásky dbám i na různé rodinné rituály. Rituály mají obrovský smysl. Existuje hodně studií, které mnoho prospěšných účinků na život rodiny i jednotlivců potvrzují.
Ne vždy je to jednoduché, je třeba si v nabitém programu udělat čas a věnovat tomu pozornost, ale nakonec je to vždycky radost. Od drobnějších a pravidelných rituálů jako je právě to vítání, loučení, ukládání do postele přes pravidelné společné stolování až po větší sváteční oslavy narozenin, svátky. Hlavní úkol je jasný: udělat si radost, podpořit, sdílet.
Takže tak může vypadat rodinná laboratoř lásky v praxi. Aby zde nedošlo k mýlce, jsme úplně normální rodina – umíme se i hádat, být nepříjemní, každý máme své problémy a smutky. K laboratoři sem tam nějaký ten výbuch nebo nezdařený pokus přece patří a každý na to má nárok. Je mi jasné, že nasekáme i mnoho rodičovských chyb, to ani nejde jinak, však jsme jen lidé. Jako matka mám jediný hlavní úkol: děti si musí být jisté, že je milujeme a milovat vždycky budeme.
Každý den se utvrzuji v tom, že aktivně a od srdce rozdávat lásku má smysl. Když to člověk neumí, je třeba se to učit. Je to ale velmi příjemné učení. Je to totiž obrovská radost, když to do sebe kousek po kousku zapadá a začne to fungovat. Poznáte to – rozzáří vám to den, prostor, celý život.
Připravila Karolína Rauschertová – umenimilovat.cz
